Každý máme svou cestu a svobodnou volbu

Nedávno se mě jedna paní ptala, jaká byla moje cesta k vědomému rodičovství. Uvědomila jsem si, jaké důvody mě vedly. První důvod přišel ještě mnohem dřív, než jsem měla vlastní děti. A to z naprosto logického důvodu. Jsem lektor a potkávám se a pracuji s dospělými lidmi, kterým se v nějaké oblasti jejich života nedaří tak, jak by si oni sami představovali. Nejdřív je mnoho lidí přesvědčených, že se jim věci dějí sami od sebe, nebo že všichni kolem jsou úplný idioti. Oni sami to dělají dobře, akorát to zatím nikdo nepochopil a nedocenil. Později zažijí svůj “Aha moment“ a uvědomí si, že jestli chtějí něco změnit, musí začít u sebe.  A to, s čím je třeba začít, jsou návyky. Návyky, které jsme si vychodili v dětství. Návyky, které nám dříve pomáhaly, ale dnes v dospělém věku nás brzdí. Návyky, které jsou často navázané na zranění, která si neseme z dětství. Jednoduše řečeno, v dospělosti opravujeme to, co vzniklo v dětství.

V dospělosti je oprava jako dlouhá, mnohdy náročná cesta. A potřebujeme k ní opravdu hodně vnitřní motivace. Přirozeně si tedy říkám, že je lepší začít lépe hned na začátku a zvládnout to na první pokus. Takže jsem začala hledat cesty, jak vychovávat zralé a ne zraněné lidi. Jak naučit děti spolupracovat a ne soutěžit. Jak motivovat a ne manipulovat. Jak se radovat ze života a užívat si každý den. Jak žít naplněný život, který si oni sami pro sebe definují. Protože to je svobodné právo každého z nás a je třeba to respektovat. Což samo o sobě může být výzvou.

 

Každý máme vlastní příběh

Druhý důvod je, že jsem taky zažila svůj “Aha moment“ a taky jsem měla pocit, že spoustu věcí se dalo řešit jinak. Sama dnes a denně vidím, jak se některé věci kolem mě trefují do mých ran z dětství. Vidím své návyky, o kterých jsem si říkala, že tohle mám už přeci vyřešené. A šup a padám do toho znova a znova. Zvedám se a říkám si: „zítra už to musím umět na poprvé jako Pája“. Vidím, jak velká témata jsou pro mě podmanění nebo soutěžení, jak znám boje o vlastní hodnotu. A tohle si z dětství nosit nemusíme.

 

Když se z teorie stane skutečnost

Víte, všechna teorie, je k ničemu, když není možnost ji prožít. Trvalo dlouho, než se to povedlo. A tohle je můj nejsilnější důvod, kterému se nic na světě nevyrovná. Ten pocit, když jsem se dívala na naše děti, jak mi neobratně strkaly prsty do nosu, slintaly na mě, blinkaly a nenechaly mě vyspat. A já jsem sice byla na pokraji vyčerpání, dojatá, ale plná odhodlání, že tohle je prostě nejvíc. A každý den si užívám to, že můžu být máma. A pochopitelně někdy i tíhu toho, jak si teď zachovat principy hodnot partnerství a zdravého rozumu.

Tak tohle je moje cesta. A jaká je ta Vaše? Už jste o ní přemýšleli?

 

Monika Just, 08/2016

 

Dino a Týta, 2014

Loading...