Když nás děti učí – lekce druhá

 

Už jsem se s vámi podělila o zážitek, který jsem měla se svým dvanáctiletým učitelem Vojtou. O zážitek, kdy byly jasně dané role, kdo je učitel a kdo je žák. Tentokrát bych vám chtěla vyprávět o tom, jak jsem se opět stala žákem, ale v okamžiku, kdy jsem jím vlastně vůbec být nechtěla. Naopak jsem měla hodně co dělat, abych to ustála.

O víkendu jsme se chystali na velké slavnosti, které jsou spojené s dětským programem. Znáte to, jdeme pozdě! Balím pitíčka, brýle, peněženku, mám dilema – kabelka nebo batoh a tak dál. Než se všichni vykopeme, ztrácím nervy. Dohody s Týtou, jestli tyhle šaty nebo tyhle kraťasy, protože tam budou pro děti soutěže. Pak důležitá diskuze, jestli se tyhle boty hodí k těm šatům, které si nakonec přeci jenom vzala. Ale jasně, je to její věc a její zadek, který bude při některých disciplínách vidět. Vždyť už jsou ji celé čtyři roky. Kluci už jsou dávno připravení a přešlapují u dveří. Vojta se trochu nudí, protože s dvojčatama všechno dlouho trvá. A Adam do poslední chvíle svádí s tátou diskuzi na téma, jak je důležité, aby s námi šlo i plyšové prasátko, protože to se na celé slavnosti vlastně těší nejvíc. U babičky jsou tři patra, takže lítám jako blbá.

Když už to vypadá, že můžeme jít, protože dvojčata mají na sobě a sebou to co si přáli, i když rodiče to vidí jinak, zjistila jsem, že nemám sluneční brýle. A říkám: „Neviděl jste náhodou někdo moje brýle?“ A najednou se mi dostalo odpovědi, kterou jsem nečekala. Vojta tam stál a úplně v klidu mi říká: „Moni, víš co jsi mi řekla, když jsem před časem hledal nůž na houby?“ Zarazila jsem se a intuitivně jsem tušila, že se nedozvím, kde brýle jsou. A to, co se dozvím, se mi líbit nebude. Vojta na mi věnoval lišácký pohled a dodal: „Že nemám být líný a dřív než se začnu lidí ptát, kde ten nůž je, mám se po něm podívat.“ Zásah do černého. Cítila jsem, jak mnou prochází zlost. Měla jsem chuť ho poslat přesně do těch míst, o kterých jsem říkala před deseti minutami Týtě, že ji budou vykukovat z pod sukně. Pocit křivdy, že já tady lítám jako blbá a on mi tady teď říká tolik pravdy do očí, že to ani nemůžu unést.

Ano přesně tak. Tolik pravdy, že na to vlastně nemůžu ani nic říct. Jediné, co můžu, je poděkovat za zrcadlo, které mi nastavil přímo před nos. Ale to jsem v první chvíli opravdu nedokázala. Vlastně jsem byla ráda, že u babičky je tolik schodů. Než jsem je všechny vyběhla, abych došla až k nám do bytu, uklidnila jsem se a viděla krutou realitu. A to doslova a do písmene. Protože brýle jsem našla vedle postele. Prosím ne brýle na čtení, ale sluneční brýle. Brala jsem je do ruky a uvědomovala si, jaký jsem bordelář. A jak často vůbec nevím, co kde mám. Jak Vojta uhodil hřebíček na hlavičku. Dětem vykládám o odpovědnosti za své věci a pak jim ukazuji názorný příklad, jak se to dělat nemá. Přemýšlela jsem o tom, kolikrát v životě dostaneme takhle přímou zpětnou vazbu na naše chování od dospělých lidí. Myslím, že v období puberty nás obdařil Bůh velkou dávkou odvahy, říkat pravdy lidem do očí, trvat na nich a se zájmem sledovat, jak si s tím kdo poradí.  Rozhodla jsem se, že se pokusím zachovat si alespoň zbytek důstojnosti a promluvím si s Vojtou. Cestou ven jsem ještě náhodou našla telefon, který jsem nevím kdy, jak, ani proč, položila na sporák. Cestou jsme Vojtovi řekla, kde jsem našla brýle a kde položený telefon. A že je to přesně tak, jak řekl. A že si vážím toho, že to řekl. Myslím, že řekl něco jako: „hmm, tak jo“. Přistoupil k tomu pragmaticky a více se v tom nepatlal. A já si jenom pomyslela: „Tak ten mě zase proškolil.“

Pokud Vás téma zajímá a jste z Prahy, či okolí, přihlaste se na seminář  Spolubytí s dětmi.

Hezký den Monika

 

Monika Just, 09/2016

 

Vojta

Vojta, léto 2016

Zanechat komentář

Loading...