Když nás děti učí – lekce třetí

Myslela jsem, že když o něm napíšu hezky, bude rád

Nedávno jsem napsala příběh o tom, jak mě učil dvanáctiletý syn mého muže, Vojta, jezdit na „pičaboardu“.  Příběh byl pro mě velmi osobní, protože není jednoduché psát o vztazích v rodině a navíc se mě ta situace velmi dotýkala. Byla jsem nadšená, protože jsem zvládla překonat svůj strach z pádů a bolesti a také proto, že jsem si užila Vojtův laskavý přístup. Článek měl moc příjemný ohlas a hodně lidí mi psalo, že se jim článek líbí a že je příběh oslovuje. O víkendu jsem dala článek přečíst Vojtovi. A k mému velkému podivu, nevypadal vůbec nadšeně.

Samozřejmě nevím, co přesně cítil a co si myslel. Ale rozhodně neskákal radostí. A najednou jsme stáli proti sobě a každý z nás prožíval naprosto jinou emoci. Tedy alespoň ze začátku. Já tam stála a těšila se na to, co řekne. Upřímně přiznám, že jsem si myslela, že když o něm napíšu hezky, bude rád. A on byl překvapený, zaskočený a vůbec rád nebyl. Logicky jsem vzápětí byla zaskočená a překvapená já. A když mi došlo, že se nedočkám radostného tleskání a ocenění, jak hezky jsem to napsala, moje radovánky mě přešly. Hlavou mi proběhlo, že jsem se zase chytla do vlastní pasti svého chronického optimismu, ve kterém si vytvořím očekávání o tom, jak všichni budou radostí plácat ušima, protože mě zrovna něco připadá jako výborný nápad. Představila jsem si všechny školení, na kterých jsem mluvila o tom, že očekávání je matka zklamání. Není nad vlastní zkušenost. Tak si to užij holka, ať pořádně víš, o čem mluvíš.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se vlastně stalo. Až když jsem to vyprávěla své výborné kamarádce, uvědomila jsem si, jak se to ve mně pere. Jedna část ve mně křičí: „tohle je přeci můj blog a můžu si tady psát, co chci“. Druhá: „pozor na vztahy v rodině, to zavání vždycky průšvihem, že se to někoho dotkne“. Další: „vždyť jsem to napsala tak hezky, tak proč se mu to nelíbí“. Další: „tvl se posral, má být rád, že o něm něco napíšu“. Další: „to jsem zvědavá, co budu dělat, když bude chtít, abych to smazala“. Až když jsem uznala všechny tyhle svoje části, mohla jsem vidět naprosto jasně: „kdybych psala o někom dospělém, nechala bych ho to přečíst, před tím, než to zveřejním“ a v tom je zakopaný pes. Přemýšlela jsem, proč jsem mu to nedala přečíst a nechtěla slyšet jeho názor před tím, než jsem to zveřejnila? Těch důvodů je určitě víc. Počínaje mým naivním očekáváním, přes aspekty složitosti vztahů s dětmi z předchozích manželství, konče u podcenění kompetencí dvanáctiletého kluka. A to je pro mě asi to nejdůležitější.

Kdyby se Vojta zachoval, tak jak jsem očekávala, úplně bych minula tuhle důležitou zkušenost. Díky tomu, že se dokázal zastat sám sebe a dokázal mi říct, že chce, abych některé věci upravila. Pochopila jsem, jak lehké je přehlídnout hranice dětí. Partnerský přístup má mnoho rozměrů. Možná proto, že jsem ho v mládí nezažila, učím se ho teď. A chvílemi mi to jde líp a chvílemi hůř.

Minulý článek jsem Vojtovi poslala a společně jsme něco upravili. Tenhle posílám také. A spolu s ním i poděkování.

Vojto děkuju za další lekci!

 

Monika Just, 10/2016

 

vojta5

Zanechat komentář

Loading...