Když nás děti učí from Aleš Just on Vimeo.

Když nás děti učí

Minulý víkend jsem měla krásnou zkušenost s tím, jaké to je, když nás děti učí. Myslím tím, když nás děti naprosto vědomě vedou nějakým procesem učení. Vysvětlují nám, ukazují jak na to a dávají zpětnou vazbu. Prostě, když se role vědomě a veřejně otočí.

Můj manžel má z prvního manželství dva syny. Jsou to fajn kluci a máme spolu hezký vztah. Jednomu z nich je dvanáct a jmenuje se Vojta. Známe se spolu od jeho pěti let a vídáme se každý druhý víkend. Jak to tak u dětí z minulých vztahů bývá, zažili jsme chvíle, kdy to bylo super a slunce svítilo a zažili jsme chvíle, kdy to bylo těžší. Prostě vztahy vstupují do vztahů. O to víc si vážím toho, jaký vztah máme. A obdivuji nekonečnou čistotu a bezelstnost dětí, které se v těchto situacích ocitají a počínají si lépe než dospěláci. Což je vlastně také věc, kterou se můžeme od dětí učit. Ale to je více o naší vlastní reflexi a uvědomění. A o tom dnes psát nechci. Chci psát o tom, jak se z puberťáka, který tráví hodiny u počítače, stal můj velký učitel.

O víkendu dostal Vojta snakeboard (pro Vás, kteří jste na tom se znalostí trendů v této oblasti stejně jako já, zkusím vysvětlit – to je něco jako skateboard, jen to místo dvou koleček má jedno kolečko vepředu a vzadu. K blogu připojím i záznam z mé výuky, na kterém to uvidíte). Měl z toho obrovskou radost a společně jsme všichni vyrazili do parku. Cestou jsem podlehla Vojtovu nadšení z nového boardu a slíbila, že si zkusím, jak tahle věcička funguje. Takže když jsme přijeli do parku, měla jsem splnit, co jsem slíbila. Upřímně přiznám, že když jsem viděla, že je park plný lidí a takzvaný „pičabord“ poskytuje stabilitu, tak akorát na to dát si slušně přes ústa, chtěla jsem se z toho vykroutit. Chvilku jsem se vymlouvala na to, že žabky na mých nohách nejsou úplně nejvhodnější obuv. Ale uvědomila jsem si, že to jsou fakt jen výmluvy, protože si nechci přiznat, že se fakt bojím. Řekla jsem si, že tohle je přeci něco, co nemůžu jen tak zazdít.

A tak jsem do lekce šla. A řeknu vám, byl to velký zážitek. Nejdřív jsem musela překonat strach z ostudy. Ten, ale hned vystřídal strach z bebíčka. To víte, je mi skoro čtyřicet a už i já vím, že pády bolí. Když jsem posbírala veškerou svou občanskou statečnost, začala jsem chytat rovnováhu. Po prvních neúspěších jsem setrvala a pak to přišlo. Já jsem to dokázala! Ujela jsem svých slavných dvacet metrů. Radost až na kost!

A víte, proč se mi to podařilo? Protože jsem měla výborného učitele. Vojta byl jedním z nejlepších učitelů, které jsem kdy měla. Jeho vlastní nadšení, se kterým mi vysvětloval, jak to funguje, ve mně zapálilo zájem a zvědavost. Nejen, že vysvětloval, také mi to předvedl. A především celou dobu věřil, že to dokážu. Vůbec na mě nespěchal. Neopravoval mě. Dal mi prostor a jenom laskavě nabídl pomoc, když viděl, že se bojím. Tento mladík mě držel za ruce, když viděl, že přichází fáze, kdy pochybuji sama o sobě a o tom, jestli to dokážu. Doprovázel mě po celou dobu procesu. Nestál a nekoukal, jak to dopadne. Jestli to přežiju. Opravdu běhal vedle mě. Ale nevstupoval mi do prostoru. Celou dobu byl podporující a velmi laskavý. A dokonce mi ani nevynadal, když jsem mu, jeho úplně nový board odřela. Žádné výčitky, žádný křik, žádná facka. A ještě jedna věc. Na konec jsem dostala i zpětnou vazbu, že se opravdu rychle učím. A že mě zas někdy nechá svézt!

Přátelé, ten kluk mi umožnil, abych sama před sebou vyrostla. A on vyrostl také. Já mohla vidět jeho vnitřní kvalitu. A upřímně si z toho sednout na zadek. Děkovala jsem mu a byla jsem, a stále ještě jsem, upřímně vděčná, za lekci, kterou mi dal. Lekci partnerského přístupu. Lekci přirozeného daru, který v sobě každý neseme.

Děkuji Vojto, opravdu moc děkuji.

Přikládám video z mé lekce na tzv. „pičaboardu“.

 

Monika Just, 08/2016

Pokud Vás téma zajímá a jste z Prahy, či okolí, přihlaste se na semínář

http://just4you.cz/event/spolubyti-s-detmi-12-dilny-cyklus/2016-10-17/

Dino & Týta & Mo & Vojta

Dino & Týta & Mo & Vojta

 

Loading...