Na světě nejsou jen mandarinky

Miluju mandarinky a nemůžu si pomoci. Prostě je miluju. Jasně, tak mám ráda mandarinky, no a co? Ale tohle je trochu jiné. Je to taková malá posedlost. Vyrůstala jsem za komančů. A mandarinky byly vzácnost. Pár kousků na vánoce, jen pro ty, kteří měli štěstí a zbylo na ně potom, co vystáli neskutečně dlouhou frontu. Vlastně je považují za stejnou vzácnost, jako džíny z tuzexu. A to asi chápete, že byla úplná bomba.

Vzpomínám si, jak jsme s bráchou dostávali k Mikuláši takovou červenou bačkoru. Nebyli jsme úplný chudáci, dostávali jsme každý svoji. Byly v nich oříšky, čokoládový čert, banány a hlavně mandarinka. Každý dostal jednu. Dohodli jsme se, že načneme jen jednu a dáme si ji napůl. A druhou schováme na později. Aby nám ten skvělý zážitek déle vydržel.  Samozřejmě jsme si ji nedali napůl, ale rozdělili jsme se ještě s maminkou a tatínkem. Jedna mandarinka na celou čtyřčlennou rodinu. A takový radosti kolem toho. Tuhle vzpomínku mám na celou rodinu. Na bráchu a okamžiky, kdy jsme se zrovna nervali jak koně, ale dokázali jsme spolupracovat.

A pak mám ještě jednu. Byla jsem nemocná a měla jsem vysoké horečky. Taková ta nepříjemnost, když jste nemocní, úplně vyčerpaní a chcete hrozně spát. Do toho vás rodiče budí, aby vám dali léky, anebo vás zabalili do studeného prostěradla. Klepete se jak drahý pes, tečou vám slzy, ale rodiče vám vysvětlují, že je to pro vaše dobro, že už bude líp. Což je samozřejmě v tu chvíli těžko k uvěření. A v jednom tom buzení, kdy jsem měla z horečky v puse pocit pouště, mě máma dala do pusy dílek mandarinky. Nikdy nezapomenu, jak se mi šťáva rozlila po úplně vyprahlém jazyku. Na tu chuť a svěžest. Na to jak mě maminka pohladila a pošeptala mi do ucha, že ji sehnala pro mě, protože ví, že je mám ráda. Byla tam jen pro mě, moje maminka.

Nevím, kde mamka mandarinku sehnala, asi od kolegyně v práci, od které jsme o několik let později ochutnali i první kiwi. A nemyslím si, že jsem ji snědla celou, určitě jsme se o ni podělili. Prostě to byla taková doba. Každá doba má své. Dobré i špatné.

Dnes je mandarinek všude dost. Vlastně mi nepřipadají ani tak krásně oranžový jako ty z mého dětství. Ale já jsem jimi stejně posedlá. Nejšťastnější jsem, když je prodávají v těch bedýnkách po třech kilech. Tedy, ne že bych si myslela, že mandarinky jsou nějak zvlášť zdravé. Jsem sice chronický optimista, ale zase nejsem úplný blázen. Je mi jasné, že po všech těch ošetřeních a procedurách, kterými malá nebohá zelená mandarinka projde, než se dostane na prodejní pult, z jejich původních vitamínů moc nezbude. A taky vím, že na světě nejsou jen mandarinky, kterými potřebujeme doplnit nenasycenou potřebu z dětství.

Přesto, si s každou sednu, myslím na svoje dětství, dělení s bráchou, tátou a mámou. Když dám do pusu první dílek, vychutnávám si šťávu, která osvěží celou pusu. I když jim mám plný koš a každý můžeme mít svoji, dělíme se s mužem a dětmi. Ráda s o mandarinku podělím, protože jsem vděčná, že se mám s kým dělit.

A co vy, jak to máte? Co je pro vás vzpomínka na vaše dětství? Jak si ji vychutnáváte?

Mějte krásné podzimní dny

Monika

 

Zanechat komentář

Loading...