Nehraj si na tom pískovišti, ať si neušpiníš to bílé tričko!

Nedávno jsme byli na dětském hřišti, děti si hrály a já je pozorovala. Najednou se hřištěm rozlehla výborná hláška jednoho z rodičů malé holčičky: „Nehraj si na tom pískovišti, ušpiníš si to bílé tričko.“ Přiznám se, že jsem se musela trochu smát. Ale smích mě přešel, když jsem začala rodinku pozorovat. Holčička měla na sobě ono vzácné bílé tričko a růžovou sukýnku. A rodičům moc záleželo na tom, aby zůstala čistá. Což je požadavek, který se na dětském hřišti plném prolézaček, houpaček, pískoviště a hlíny, dost špatně plní. Takže se dostali do situace, kdy holčička seděla na pískovišti a dělala, že je prostě neslyší, aby si mohla trochu pohrát s pískem. Tatínek chvilku vyhrožoval a pak, když zjistil, že jeho dcerka trpí náhlým ohluchnutím, šel a z pískoviště ji prostě vytáhl, jak králíka z klobouku. A protože jistota je jistota, raději pískoviště zavřel pojízdným deklem. Situace se pro malou holčičku stupňovala, protože ještě mnoho dalších atrakcí, bylo pro její čisté oblečení hrozbou. Nakonec byla ráda, že může být na houpačce.

Přemýšlela jsem o tom, že celá tato situace, je vlastně taková past.  Jak pro rodiče, tak především pro dítě, které tomu vůbec nerozumí. Věřím, že rodiče úmyslně neoblékli svému dítěti “dress code“ jako do divadla. Ale že se pravděpodobně na hřišti objevili jen náhodou. Prosím, já vůbec nemám ambici někoho nebo něco hodnotit na základě jedné situace. Jde jen o moje zamyšlení. Mojí úvahu nad tím, co nám tyto situace nesou.

Volba – radost nebo čisté šaty?

Dívala jsem se na svoje děti, které se zrovna válely v písku pod prolézačkou a snad na truc tomu tatínkovi dělaly v písku anděly. Uvědomila jsem si, že naše Týta má na sobě moc hezké květované šaty, protože jsme se na hřišti objevili také neplánovaně. A jak jsem šťastná, že je mi to jedno. Je mi to jedno, protože jsem se naprosto vědomě rozhodla, že mi to jedno bude. V okamžiku, kdy děti chtěly na hřiště a já jsem řekla OK. Ano, právě v tom okamžiku jsem zvážila všechny vlivy a rozhodla jsem se, že je pro mě důležitější, že si užijeme hezký den. Je to moje odpovědnost, rozhodnout se a počítat s možnými riziky. Protože ve světě dětí čistota šatů není až tak moc důležitá. Tedy alespoň v porovnání s radostí z pískoviště.

Polovičaté rozhodnutí je na prd!

Upřímně můžu napsat, že je znám. Znám polovičaté rozhodnutí, které vedou jen k mému stresu a vnitřní frustraci všech kolem mě, včetně mých dětí. Je to přesně To rozhodnutí, se kterým nejsem nejdřív v pohodě já sama a pak svou nepohodu přenesu na někoho jiného. Třeba to byl i tento případ, kdy rodiče vlastně vůbec na hřiště nechtěli, ale neuměli holčičce říct ne. Sami pak byli nešťastní z toho, že postupně zakazují holčičce všechny atrakce. Blbý na tom je, že rodiče, pokud se alespoň trochu zamyslí, si s tím poradí. Ale tří letá holčička moc ne.

Představte si….

Představte si, jak jí muselo být. Přišla na nádherné hřiště, kde si všechny děti hrály a užívaly si. A když se rozeběhne k pískovišti, tak tam nesmí. Když běží k prolézačce, tak tam nesmí. Postupně se ta velká vnitřní radost mění v totální zmatek. Nesmí si hrát a radovat se. No to je fakt peklo.

Téma nastavování hranic a přebírání odpovědnosti za svoje rozhodnutí, je těžké pro mnoho lidí a samozřejmě i pro mne. Celý život s tím bojuji. Jsou situace, kdy neumím říct ne a pak jsem naštvaná, protože se v tom necítím dobře. Znáte to? Věřím, že ano. Přeci nejsem jediná na světě. Když mám zlost sama na sebe, tak se s tím musím poprat. Víte, ale najednou mám výborný důvod pracovat na sobě. Nechci, aby naše děti prožívaly tato emoční dobrodružství. A to je motivace, která se ničemu jinému nevyrovná.

Monika Just, 07/2016

 

tyta6

Emma Týta Karla Just 2014

Loading...