Den, kdy jsem mohla mít prstýnek s perlou

V květnu jsem měla svátek a zrovna to vyšlo tak, že jsme byli na prodlouženém víkendu s našimi přáteli. Aleš dopředu nenápadně sondoval, co bych si tak asi přála. Znáte to, takové to nenápadné zjišťování, které se objevuje se zvýšenou intenzitou vždy zhruba čtrnáct dní před svátkem, narozeninami a Vánoci. Letos jsem byla hodně rozlítaná, protože jsem školila na Slovensku a zároveň dokončovala školu. Takže jsem se nestihla zamyslet, co vlastně chci, natož abych hrála tu hru s nenápadným naznačováním.

Já jsem takový ten typ, co dárky řeší na poslední chvilku, vlastně většinu věcí řeším na poslední chvilku. Ale Aleš to má jinak. Opravdu si na dárky potrpí a rád kupuje věci s předstihem a promyšleně. Takže se dopoledne před odjezdem dostal do nepříjemného tlaku, že vlastně odjíždíme a on pro mě nemá dárek. Rozhodl se, že nejlepší bude, když spolu zajedeme do Trollbeads, protože šperky od nich mám ráda.

Vlastně už když to navrhl, cítila jsem, že dneska nějak nemám náladu na nakupování. Byla jsem unavená a trochu ve stresu z vybalování ze služebky a následného balení na víkendový trip. Ale neuměla jsem to říct. Vyrazili jsme směr Chodov. V obchodě mne zaujal prstýnek s malou šedou perličkou. Jednoduchý a při tom krásný. Doteď nevím, co se mi v tu chvilku stalo s hlavou. Prostě jsem se dostala do nějakého tlaku a nemohla jsem se rozhodnout. Stála jsem tam a nevěděla, jestli ho chci, nebo ne. Vlastně nešlo o prstýnek. Šlo o to, že jsem potřebovala čas. Prostě jsem neměla chuť nakupovat a vybírat. Blbý je, že jsem to neuměla říct. Asi po třech hodinách vybírání a přehlídky mé nerozhodnosti jsme odjeli. Bez prstýnku, mlčky a já byla naštvaná. Naštvaná na sebe, že neumím říci, že potřebuji víc času. Že se prostě neumím rozhodnout. Čím dál jsme od obchodu byli, tím víc mi bylo jasné, že ten prstýnek chci.

O víkendu se Aleš ztratil, zjevně odjel do města kupovat dárek. Když se vrátil, pogratuloval mi a dal mi spoustu malých balíčků. U každého jsem tajně doufala, že v některém bude ten prstýnek s perličkou. Nebyl. Dostala jsem sluchátka, značkový sluchátka. A různý bonbony a čokolády. Pak v jednom balíčku byla taková krásná krabička. Že by? Pomyslela jsem si. „A co myslíte? Měl ho tam?“ Ne, byly to další bonbony. V hlavě mi běžela píseň od Barbory Polákové s příznačným názvem “Kráva“. Měla jsem vztek sama na sebe, že jsem nedokázala říct Alešovi, že potřebuju čas. Že dnes nemám chuť nakupovat, že budu daleko radši, když dostanu dárek později. Měla jsem zlost, že jsem se neuměla nastavit hranice, tak, aby mi v tom bylo dobře. Dívala jsem se na hromádku, kde byli sluchátka a bonbony a představila si prstýnek s perlou. A nemohla jsem uvěřit, jak se mi tohle stalo! No, úplně jednoduše! Prostě je potřeba říkat, co chci. A důležitý je říkat to nahlas. Nečekat, že můj báječný manžel mi uvidí do hlavy.

Mám ráda lesklé a třpytivé věci. A myslím, že tuhle historku si budu pamatovat. Můj svátek už pro mne bude asi napořád: Den, kdy jsem mohla mít prstýnek s perlou. Den, kdy jsem sama sobě uštědřila slušnou lekci. I když je to další vtipná historka z mého života, má pro mě trochu hořkou pachuť. Protože na ruce se mi perlička bohužel neblýská.

Prstýnek si asi koupím sama. Budu ho nosit pořád a dívat se na něj, abych si uvědomila, že já jediná mám říkat, co chci, nebo nechci. Když to neudělám já, neudělá to nikdo. A budu to právě já, koho to bude mrzet.

Můj drahý muži, na Tebe mám prosbu: až mě zas někdy, respektive, pokud mě ještě někdy vezmeš, do obchodu s třpytivými věcmi a já budu dělat kina, buď ke mně, prosím, laskavý a trpělivý. Dost pravděpodobně se mi totiž zrovna něco děje s hlavou. Věř, že na tom dlouhodobě pracuji, ale znáš to miláčku: „chvílema mi to jde líp a chvílema hůř.“

S láskou Monika

prsten

 

Monika Just, 10/2016

 

Zanechat komentář

Loading...