Výprodej na vsi

Je to zhruba sedm let, co jsme se přestěhovali na vesnici. Vyrůstala jsem v Liberci a nedovedla jsem si představit, že jednou budu bydlet někde jinde. Neuměla jsem si představit, že se nebudu každý večer koukat na západ slunce a červánky za Ještědem. Pohled, kterému se nic nevyrovná. Život je plný změn. Snad právě proto žiju na vesnici kousek od Benešova. Ve vesničce, která je malá jako dlaň. Letos na podzim hodně přemýšlím o tom, co všechno se změnilo.

Manžel i já jsme vyrůstali ve městě a oba jsme bydleli v paneláku. Každý v jiném městě a jiném paneláku. Přesto, když na to vzpomínáme, máme často pocit, že to bylo stejné město a stejný panelový dům. Možná i proto, že kdysi bylo všechno tak nějak stejné. A ještě máme něco z dětství společného. Oba jsme jezdili k příbuzným na vesnici. K příbuzným, kteří měli hospodářství. A nám oběma se uchovaly krásné a dost pravděpodobně zkreslené vzpomínky na život na vsi. A asi právě tyhle vzpomínky a touha začít někde jinde, stály na počátku rozhodnutí odejít z města. Věrna své barvě vlasů a romantické povaze, jsem si koupila holínky od Hilfigera, roztomilé růžové nářadí a květované pracovní rukavice. Byla jsem přesvědčená, že tím jsem připravená na život vesničanky.

Postupně jsem zjistila, že některým holínkám prostě bláto nesluší. A květované rukavice jsou moc hezké, ale jen do okamžiku, než se rozhodnete je poprvé použít. A roztomilé nářadí je úplně na dvě věci: na nic a na to druhé… Nebyl pro mě problém koupit pořádné nářadí. Konec koncům barevná kombinace černo-oranžové od Fiskars mě nikterak neuráží. Dokonce jsem pořídila několik párů těch nudných pracovních rukavic. Ale u holínek mi to trvalo několik sezón, než jsem pochopila, že ty černé jsou skutečně nejfunkčnější. Měla jsem pocit, že v okamžiku, kdy si koupím první černé holínky, umře moje veškerá hravost a kreativita. Že to nejhorší, co se mi může stát, je to, že nebudu při práci na zahradě dokonale slazená.

Postupně jsem si uvědomovala, kolik času, energie i peněz mě stojí potřeba udržet si některé městské statusy. Že čím víc na nich lpím, tím méně energie mám na skutečný život, pro který jsem se rozhodla.

Minulý týden mi volala švagrová, která žije ve městě a vyprávěla, co všechno koupila ve slevách. Pro sebe, ale hlavně pro svého dvouletého syna. Přiznám se, že jsem jí to trochu záviděla. Trochu se mě zastesklo po té radosti, když se podaří ulovit nějaký parádní kousek za pár korun.

A pak jsem si najednou uvědomila, že nám na vsi taky začala podzimní výprodej. Vzala jsem děti, psa, košík, obula obyčejné černé holínky a vyrazili jsme. Šli jsme za kravín na šípky, ke kostelu na oříšky a ostružiny. Do sadu na jeřabiny. Cestou domů jsme se koukli na naše husy a kachny a vzali pár pírek na indiánskou čelenku. Děti vybraly čerstvá vejce z kurníku od našich slepic. Já utrhla pár dýní, co nám rostou na kompostu. Ano, už nesleduji výprodeje posledních trendů módy, i když se ráda hezky oblékám. Dnes sleduju, co kde roste a co kdy dozrává. Dělám domácí šťávy, džemy a kompoty. Máme maso jen z vlastního chovu, čerstvá vejce. Pusu mám přes léto červenou od malin a jahod. Na podzim mám ruce zbarvené od ořechů a červené řepy. Večer se nedívám na Ještěd v červánkách. A upřímně, ten pohled mám uložený v srdci a to se asi nikdy nezmění. Našla jsem si svoje tajné místo v polích, kde je jiný krásný pohled na západ slunce a červánky. To je náš život na vsi.  Život, který mám ráda.

Tak hezké podzimní dny!

Monika

20160926_112752

Monika Just, 09/2016

Zanechat komentář

Loading...